Většinou bývám dost výřečný a usměvavý tvor, ale v tomto případě mi to moc nejde. V roce 2015 se mi jako řidiči kamionu při cestě na Slovensko stala vážná autonehoda. V jednom úseku řidič osobního vozidla vjel do mé jízdní dráhy. Abych zabránil kolizi, strhnul jsem volant ke krajnici. Poté vše nabralo rychlý spád. Můj vůz sjel z vozovky a následně se zastavil zapíchnutý v protisvahu a částečně nakloněný na pravou stranu. Během nárazu jsem utrpěl poranění páteře v podobě takzvaného střižného efektu dvou obratlů. To mělo za následek skřípnutí míchy, její následný otok, mozkovou komoci a pár zanedbatelných oděrek. Po nárazu jsem byl několik desítek minut ve střídavém bezvědomí a částečně visel na bezpečnostním pásu, který mě držel od pádu na dno kabiny. Řidič osobního vozu z místa ujel.

Když jsem nabyl vědomí, ležel jsem již v Žilinské nemocnici na traumatologickém oddělení napojen na přístroje. V prvních sekundách po probuzení jsem se snažil zorientovat. Nechápal jsem, proč se nemohu hýbat a mám na sobě tolik drátů a hadiček s pocitem jako bych byl přikurtovaný. Ledová sprcha přišla vzápětí, když mi bylo sděleno, že jsem prodělal autonehodu, díky které jsem od krku dolů ochrnutý. Lékaři mi sdělili, že teprve čas ukáže jak se bude mé tělo hojit a reagovat. V daný moment se mi zhroutil celý svět. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky: že se o mě někdo bude muset starat a utírat mou odvrácenou stranu měsíce. Na chvilku mě přepadla i myšlenka, že pokud bych cítil ruce, vytáhl bych hadičky a byl by klid. Tak jak mě tato myšlenka přepadla, tak rychle odezněla. Vzdát se a skončit, to je velice snadné, ale vůči rodině i lidem, které jsem v té době považoval za přátele, rovněž sobecké.

V Žilinské nemocnici jsem se začal učit a soustředit na své tělo. Za pomoci fyzioterapeuta a později mého velice dobrého kamaráda jsem po třech týdnech rozhýbal dlaně. Po měsíci jsem byl transportován zpět do Čech na neurologii, a následně na rehabilitační oddělení. Zde jsem strávil další měsíc. Následujících šest měsíců bylo pro mě jako na houpačce. Byl to špatný sen, který bych nepřál ani největšímu nepříteli, ale s odstupem času jsem za toto období velice vděčný. Za deset měsíců od nehody jsem se dostal do rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde jsem se po několika dalších vyšetřeních dozvěděl hořkou, ale fér pravdu: s největší pravděpodobností nebudu chodit a neobejdu se bez invalidního vozíku a berlí. V tomto zařízení jsem poznal spousty skvělých lidí z řad pacientů a uvědomil si, že tím, že člověk skončí na vozíku, svět a život rozhodně nekončí.

Od mé nehody uplynulo již osm let. Vypsat vše, co bylo, by vydalo na několik stránek. Za tu dobu jsem zažil jak vypadá opravdové dno a beznaděj. V prvních dvou letech po nehodě jsem se dostal do spárů exekutorů a také došel k ledovému prozření v podobě lidí v mém okolí. Někteří se tvářili jako přátelé, ale v okamžiku kdy jsem byl k nepotřebě jsem jim nestál ani za krátkou zprávu. Nehoda mě změnila a z mé osoby vytvořila nového člověka, s jiným pohledem na svět a lidi. Naučil jsem se žít, radovat se z každého dne i maličkostí, nezatěžovat si hlavu negacemi a také se nikdy nevzdávat. Vzdát se je totiž velice jednoduché a pohodlné. Postavit se něčemu, o čem víte, že je tam mizivá šance na úspěch je sice možná bláznovství, ale taky důkaz, že máte nesmírnou kuráž a odhodlání žít. Když padnete na dno, máte vůli znovu se vyškrábat vzhůru. A znovu. A znovu.

Nyní jsem odkázán na invalidní vozík a berle, mám problémy s pánví, krční páteří a od pasu dolů jsem z větší části necitlivý. Snažím se cvičit, posilovat a jsem tak trochu noční můrou lékařů. Bolesti jsou moji nedílnou součástí. Před nehodou jsem byl velice aktivní, ať již jako dobrovolný hasič, pěší turista, modelář, rybář. Jsou věci, které již nemohu a nebudu moci vykonávat, ale nejsem prďuch co by dokázal být zavřený mezi čtyřmi stěnami a litoval se. Neustále musím něco dělat. Mezi mé veliké vášně patří střelba, studium, hudba, hokej (sledování zápasů Boston Bruins), historie, modelařina a když zdraví dovolí, tak i cestování. Ale rozhodně vše s úsměvem. Měl jsem smůlu v podobě nehody, ale povím vám něco, za co možná vyzním jako blázen – za ten moment jsem svým způsobem rád i nerad. Díky tomu momentu jsem se změnil a jsem rád, že jsem v sobě dokázal najít obrovský potenciál a vnitřní sílu. Jsem šťastný za lidi, které jsem poznal během této cesty. Ať už z řad kamarádů z Astry, fyzioterapeutů, lékařů, nových a opravdových přátel. Hlavně jsem rád za svou rodinu, která mi neskutečně pomohla v těch nejtěžších chvílích. A i když pohyb trochu vázne, beru to tak, že od doby co jsem na vozíku, se ze mě stal také spořivý chlap. Ušetřím za boty a doma neprošoupu koberec!

Nikdy se nevzdávat a radovat se z každého dne, i když vás trápí nějaký vrtoch. Brát to s úsměvem, to je lék na vše a když ne, tak to alespoň nasadí citrónový úsměv těm, co o vás pochybují.

S pozdravem váš Vláďa