Ahoj,
jmenuji se Radek Brzák je mi 12let a mám dvě sestry. Starší Petru (15) a mladší Terezku (2). Narodil jsem se o dva a půl měsíce dříve v liberecké nemocnici, než byl termín porodu. Ihned po narození, mě doktoři připravili na převoz do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, protože v liberecké nemocnici neměli pro tak malé miminko potřebné vybavení. Porodní váhu jsem měl 1130g a pak jsem ještě zhubl na 900g. V Ústí jsem strávil celkem dva měsíce. První dny mého života byly opravdu kritické a moje maminka s tatínkem prožívali velmi těžké chvíle, zdali vůbec přežiju. Vůbec mě první týden ani neviděli, protože jim to lékař nedoporučoval a báli se, aby se ke mně nezanesla infekce, která by mě ohrozila na životě. Takže každý den s obavami volali jaký je můj zdravotní stav. Ležel jsem celé dny v inkubátoru a musel jsem mít dlouho podporu kyslíku a mlíčko mi bylo podáváno hadičkou, ale vše se vyvíjelo skvěle, až do dne, kdy mi lékaři udělali ultrazvuk mozku. To přišla ta nejhorší zpráva pro všechny, hlavně pro moje rodiče. Telefonicky pan doktor rodičům oznámil, že mám poškozený mozek vlivem krvácení do mozku a že nikdy nebudu chodit! Diagnozá DMO.
Moje maminka
se do telefonu rozplakala a nemohla věřit tomu co slyší. V tu chvíli se celé rodině zhroutil svět. Každou volnou chvíli mě jezdili navštěvovat a podporovat mě v těch těžkých chvílích, než jsem začal nabírat na síle. To si mě pak maminka s tatínkem mohli i pochovat neboli klokánkovat. Vzali si mě na holé tělo, přikryli mě dekou a u pusinky jsem musel mít hadičku s kyslíkem. To nás všechny hřálo hezky u srdíčka. A takhle to trvalo měsíc, pak už jsem dýchání zvládal sám, a to přišla chvíle, kdy jsem konečně mohl opustit inkubátor a být s maminkou na běžném nemocničním pokoji. Začali jsme taky s podáváním mlíčka přes dudlík, abych se naučil sát a začal hezky nabírat na váze. Do toho už jsem taky musel začít cvičit rehabilitaci Vojtovou metodou, abychom stimulovali centrální nervovou soustavu. Po uplynutí dvou měsíců co jsem se narodil přišel den „ D“! Lékař oznámil rodičům, že jsem dosáhl 2kg osobní váhy, umím se najíst z lahvičky a tak nic už nebrání tomu, abych mohl konečně domů! Všechno jsem zvládl! Konečně doma ve své postýlce!
Cítil jsem se jako zdravé miminko,
jen tedy do chvíle, kdy se mnou maminka musela začít cvičit rehabilitaci a to bylo třeba i pětkrát za den. Protože čím více jsem cvičil, tím lépe pro moji lepší hybnost. Určitě ta dřina stála za to. Když mi totiž byly dva roky, tak mi poprvé v lázních nabídli čtyřbodové berle, abych vyzkoušel, jaké to je, jít si sám bez pomoci druhých. Bylo to ze začátku moc těžké a moc mi to nešlo, ale každodenním trénování, jsem se začal zlepšovat a dokázal jsem sám s berlemi ujít pár metrů! Ve třech letech jsem nastoupil do mateřské školky při Jedličkově ústavu v Liberci a v sedmi letech jsem začal chodit do ZŠ také při Jedličkově ústavu. Mám tam všechny kolem sebe moc rád. Jsem veselý a kamarádský kluk, který rád zkouší nové věci. Rád jezdím na speciální tříkolce, občas jezdím na koni, rád sleduji jako fanoušek na tribuně hokejová a fotbalová utkání, rád hraju florbal, kde zastávám roli brankáře, vyzkoušel jsem si jaké to je sjíždět zasněžený kopec na monoski, létal jsem ve větrném tunelu a měl jsem pocit, že opravdu létám. Za pomocí rodiny a kamarádů, jsem stál na úplném vrcholu naší nejvyšší hory Sněžky. Na co jsem pyšný je, že jsem již dvakrát díky úžasným lidem mohl ochutnat jaké to je zažít si závod „Sparťan Kids“ speciál. Byla to skvělá zkušenost, na kterou moc rád vzpomínám a doufám, že ji ještě někdy zažiju. Takže i když jsem upoutaný na vozíku, tak jsem si už vyzkoušel spoustu věcí. Ale nebýt toho, že jsem s maminkou jezdil od malička do lázní a pravidelně rehabilitoval, nevím, jak bych na tom byl dnes s pohybem. Protože díky tomu, že pravidelně cvičím se mohu pohybovat s berlemi a rodičům tak mohu trochu pomáhat při manipulaci do vozíku, auta atd. Na jaře mě také čeká operace, která by mi měla uvolnit spastické svaly a tím mi zlepšit chůzi, protože jsem rychle vyrostl a svaly mi tím zatuhly a tak doufám, že po této operaci se mi bude mnohem lépe chodit s berlemi. Taky mě hlavně čeká opět spousta rehabilitace a tu kterou potřebuji pojišťovna neplatí. Takže peníze bychom užily právě na tyto potřeby. Můj tajný a největší sen je, zažít alespoň jeden zapas Ligy mistrů, kde bych viděl hrát mého nejoblíbenějšího hráče Messiho. Doufám, že tenhle sen si jednou splním!
